Input:

1 Úvod do problematiky právní odpovědnosti ve zdravotnictví

7.6.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1
Úvod do problematiky právní odpovědnosti ve zdravotnictví

JUDr. Magda Václavíková, Mgr. David Zahumenský, JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

I. Úvod

Zdravotnické právo je jedním z nejrychleji se rozvíjejících právních oborů. Důvodem jsou především změny v náhledu na vztah mezi lékařem a pacientem. Dříve běžný paternalistický model, ve kterém lékař rozhoduje za pacienta, zda bude léčen a jaký léčebný postup bude zvolen, byl nahrazen modelem založeným na rozhodovací autonomii pacienta. Lékař a pacient v rámci tohoto modelu vystupují jako smluvní partneři (pacient je klientem lékaře) a bez souhlasu pacienta nelze (až na zákonem přesně definované výjimky) přistoupit k poskytování žádných zdravotních služeb.

Rychlé a časté změny zdravotnických předpisů a samotná roztříštěnost právní úpravy zdravotnického práva ve velkém množství předpisů do značné míry znesnadňují zdravotníkům orientaci v právu. K 1. 4. 2012 se základním předpisem zdravotnického práva stal zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen ZZS). Vedle něj jsou zde další speciální zákony, např. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen ZSZS), zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě (dále jen ZZZS), nebo zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen ZoVZP). Ustanovení důležitá pro tuto oblast pak nalezneme také v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ”), a v řadě jiných zákonů a podzákonných předpisů.

Značnou měrou přispívají k nepřehlednosti také časté novelizace zdravotnických předpisů. Např. ZZS byl za relativně krátkou dobu své existence novelizován již jednadvacetkrát (byť jednou se tak stalo zásahem Ústavního soudu) a v případě ZoVZP napočítáme novelizací více než šest desítek.

Přesto však platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Zdravotníkům lze proto jen doporučit, aby sledovali změny v právu prostřednictvím školení svých profesních sdružení a komor či jiných vzdělávacích institucí.

Zdravotnická reforma, kterou byl zrušen několik desítek let starý zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a nahrazen právě zejména ZZS, uvedla tuzemský model do souladu s evropským trendem, kde je zdravotní péče vnímána jako služba, pacient rozhoduje o jejím čerpání, nese však též finanční důsledky své volby. Tato změna má výrazné dopady jak na ekonomický, tak na právní kontext poskytování zdravotní péče.

Důsledkem těchto společenských změn je vývoj právní úpravy zejména v těchto oblastech zdravotnické praxe:

a) komunikace s pacientem včetně informovaného souhlasu pacienta,

b) vedení zdravotnické dokumentace,

c) úhrada zdravotní péče,

d) odpovědnost za chybný postup.

Byla-li péče administrativně přidělována, pacient o tomto procesu prakticky nerozhodoval a nemusel se zajímat ani o náklady péče, nebylo zvykem pacienta podrobně informovat o rizicích či možnostech alternativního postupu, naopak lékaři považovali za správné zamlčovat nepříznivé medicínské informace.

Naopak pokud je dnes zdravotní péče považována za službu, nemocný si volí poskytovatele této služby, platí ji a rozhoduje, kdy a jak bude provedena, pak je zapotřebí, aby pro svá rozhodnutí měl k dispozici potřebné informace.

Častým námětem právně-etických diskusí je tzv. milosrdná lež. Dřívější právní úprava umožňovala lékaři takto postupovat, nynější zákon však vyžaduje úplné a přesné poučení o zdravotním stavu (včetně původu případné nemoci), prognóze, možných zákrocích, jejich přínosu, rizicích a alternativách, a dalších skutečnostech, pokud se pacient práva na tyto informace výslovně nevzdá. Pouze v nezbytně nutném rozsahu a po dobu nezbytně nutnou může být zadržena informace o nepříznivé diagnóze nebo prognóze zdravotního stavu pacienta, lze-li důvodně předpokládat, že by její podání mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví. To ovšem není možné, je-li informaci o určité nemoci nebo predispozici k ní jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu; nebo zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí; nebo pacient žádá výslovně o přesnou a pravdivou informaci, aby si mohl zajistit osobní záležitosti. Zákon o zdravotních službách výslovně zmiňuje též povinnost poučit pacienta o ceně zákroku.

Přirozeným důsledkem vnímání zdravotní péče jako služby je též stále rostoucí tlak zejména:

a) na finanční odškodnění důsledků léčebných chyb,

b) narušení práva pacienta na soukromí (osobnostních práv),

c) poskytnutí zavádějících informací či jiných zásahů do práv spotřebitele zdravotní péče.

V posledních letech lze sledovat nárůst soudních sporů o náhradu škody vedených pacienty či pozůstalými proti poskytovatelům zdravotních služeb a současně nárůst výše náhrady škody přiznávané soudy. K tomuto trendu přispívá i zájem médií o zdravotnickou problematiku.

Zatímco ještě před několika lety byly široce diskutovány případy s odškodněním „pouze” v řádu statisíců, nejvyšší přiznané náhrady škod v současné době již přesáhly 30 milionů korun. Podobný trend lze sledovat i v oblasti ochrany osobnosti, v široce medializovaném případu záměny dětí byla žalobcům přisouzena náhrada za zásah do rodinných práv ve výši 3,3 miliony korun.

Znalost práva se stává nezbytnou součástí vzdělání moderního zdravotníka. Na jedné straně musejí být zejména lékaři dobře obeznámeni s právy pacientů, stále podrobněji a moderněji definovanými v právních předpisech, aby se v důsledku jejich porušení nevystavili riziku právní odpovědnosti, resp. povinnosti k náhradě škody či újmy, trestního postihu či citelné finanční ztráty.

Na druhou stranu zdravotník potřebuje znalosti práva k tomu, aby mohl účinně hájit sám sebe.

Ochrana práv zdravotníka a poskytovatele zdravotních služeb je důležitá v mnoha právních vztazích:

a) ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám (zejména ohledně úhrady