Input:

1 Úvod do problematiky právní odpovědnosti ve zdravotnictví

7.6.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1
Úvod do problematiky právní odpovědnosti ve zdravotnictví

JUDr. Magda Václavíková, Mgr. David Zahumenský, JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

I. Úvod

Zdravotnické právo je jedním z nejrychleji se rozvíjejících právních oborů. Důvodem jsou především změny v náhledu na vztah mezi lékařem a pacientem. Dříve běžný paternalistický model, ve kterém lékař rozhoduje za pacienta, zda bude léčen a jaký léčebný postup bude zvolen, byl nahrazen modelem založeným na rozhodovací autonomii pacienta. Lékař a pacient v rámci tohoto modelu vystupují jako smluvní partneři (pacient je klientem lékaře) a bez souhlasu pacienta nelze (až na zákonem přesně definované výjimky) přistoupit k poskytování žádných zdravotních služeb.

Rychlé a časté změny zdravotnických předpisů a samotná roztříštěnost právní úpravy zdravotnického práva ve velkém množství předpisů do značné míry znesnadňují zdravotníkům orientaci v právu. K 1. 4. 2012 se základním předpisem zdravotnického práva stal zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen ZZS). Vedle něj jsou zde další speciální zákony, např. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen ZSZS), zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě (dále jen ZZZS), nebo zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen ZoVZP). Ustanovení důležitá pro tuto oblast pak nalezneme také v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ”), a v řadě jiných zákonů a podzákonných předpisů.

Značnou měrou přispívají k nepřehlednosti také časté novelizace zdravotnických předpisů. Např. ZZS byl za relativně krátkou dobu své existence novelizován již jednadvacetkrát (byť jednou se tak stalo zásahem Ústavního soudu) a v případě ZoVZP napočítáme novelizací více než šest desítek.

Přesto však platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Zdravotníkům lze proto jen doporučit, aby sledovali změny v právu prostřednictvím školení svých profesních sdružení a komor či jiných vzdělávacích institucí.

Zdravotnická reforma, kterou byl zrušen několik desítek let starý zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a nahrazen právě zejména ZZS, uvedla tuzemský model do souladu s evropským trendem, kde je zdravotní péče vnímána jako služba, pacient rozhoduje o jejím čerpání, nese však též finanční důsledky své volby. Tato změna má výrazné dopady jak na ekonomický, tak na právní kontext poskytování zdravotní péče.

Důsledkem těchto společenských změn je vývoj právní úpravy zejména v těchto oblastech zdravotnické praxe:

a) komunikace s pacientem včetně informovaného souhlasu pacienta,

b) vedení zdravotnické dokumentace,

c) úhrada zdravotní péče,

d) odpovědnost za chybný postup.

Byla-li péče administrativně přidělována, pacient o tomto procesu prakticky nerozhodoval a nemusel se zajímat ani o náklady péče, nebylo zvykem pacienta podrobně informovat o rizicích či možnostech alternativního postupu, naopak lékaři považovali za správné zamlčovat nepříznivé medicínské informace.

Naopak pokud je dnes zdravotní péče považována za službu, nemocný si volí poskytovatele této služby, platí ji a rozhoduje, kdy a jak bude provedena, pak je zapotřebí, aby pro svá rozhodnutí měl k dispozici potřebné informace.

Častým námětem právně-etických diskusí je tzv. milosrdná lež. Dřívější právní úprava umožňovala lékaři takto postupovat, nynější zákon však vyžaduje úplné a přesné poučení o zdravotním stavu (včetně původu případné nemoci), prognóze, možných zákrocích, jejich přínosu, rizicích a alternativách, a dalších skutečnostech, pokud se pacient práva na tyto informace výslovně nevzdá. Pouze v nezbytně nutném rozsahu a po dobu nezbytně nutnou může být zadržena informace o nepříznivé diagnóze nebo prognóze zdravotního stavu pacienta, lze-li důvodně předpokládat, že by její podání mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví. To ovšem není možné, je-li informaci o určité nemoci nebo predispozici k ní jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu; nebo zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí; nebo pacient žádá výslovně o přesnou a pravdivou informaci, aby si mohl zajistit osobní záležitosti. Zákon o zdravotních službách výslovně zmiňuje též povinnost poučit pacienta o ceně zákroku.

Přirozeným důsledkem vnímání zdravotní péče jako služby je též stále rostoucí tlak zejména:

a) na finanční odškodnění důsledků léčebných chyb,

b) narušení práva pacienta na soukromí (osobnostních práv),

c) poskytnutí zavádějících informací či jiných zásahů do práv spotřebitele zdravotní péče.

V posledních letech lze sledovat nárůst soudních sporů o náhradu škody vedených pacienty či pozůstalými proti poskytovatelům zdravotních služeb a současně nárůst výše náhrady škody přiznávané soudy. K tomuto trendu přispívá i zájem médií o zdravotnickou problematiku.

Zatímco ještě před několika lety byly široce diskutovány případy s odškodněním „pouze” v řádu statisíců, nejvyšší přiznané náhrady škod v současné době již přesáhly 30 milionů korun. Podobný trend lze sledovat i v oblasti ochrany osobnosti, v široce medializovaném případu záměny dětí byla žalobcům přisouzena náhrada za zásah do rodinných práv ve výši 3,3 miliony korun.

Znalost práva se stává nezbytnou součástí vzdělání moderního zdravotníka. Na jedné straně musejí být zejména lékaři dobře obeznámeni s právy pacientů, stále podrobněji a moderněji definovanými v právních předpisech, aby se v důsledku jejich porušení nevystavili riziku právní odpovědnosti, resp. povinnosti k náhradě škody či újmy, trestního postihu či citelné finanční ztráty.

Na druhou stranu zdravotník potřebuje znalosti práva k tomu, aby mohl účinně hájit sám sebe.

Ochrana práv zdravotníka a poskytovatele zdravotních služeb je důležitá v mnoha právních vztazích:

a) ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám (zejména ohledně úhrady péče),

b) ve vztahu k zaměstnavateli (například ve věci zajištění náležitých pracovních podmínek či ochrany proti neoprávněnému ukončení pracovního vztahu),

c) vůči správním orgánům státu a samospráv ve věci získání oprávnění k poskytování zdravotních služeb,

d) vůči orgánům činným v trestním řízení, bylo-li na lékaře podáno trestní oznámení,

e) a v neposlední řadě vůči pacientům či jejich příbuzným, porušují-li ke škodě lékaře své právní povinnosti, dopouštějí-li se agresivního jednání či poškozují-li lékaře na cti, nebo pokud podali na poskytovatele zdravotních služeb neopodstatněnou žalobu na náhradu škody či jiné újmy.

Tento kurz by měl poskytnout znalosti nutné pro správné právní řešení běžných situací, ve kterých se lékař může ocitnout.

II. Orientace ve zdravotnických předpisech

Zdravotnické právo je v současné době tvořeno značně nepřehledným souborem právních norem různé právní síly, obsažených v různých právních předpisech. Práva a povinnosti lékaře jsou upraveny též obecnými právními předpisy, jako je například občanský či trestní zákoník. Pro orientaci v těchto právních normách je zapotřebí porozumět jejich vzájemným vztahům.

Zjednodušená hierarchie právních norem:

1. Právo EU
2. Ústava ČR, Listina, ústavní zákony
3. Mezinárodní smlouvy ratifikované Parlamentem
4. „Obyčejné” zákony
5. Podzákonné předpisy (vyhlášky, nařízení atd.)

Právo EU ve skutečnosti není plně nadřazeno vnitrostátnímu ústavnímu právu, nicméně zde se jedná již o komplikovanou právní otázku.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod a další ústavní zákony mají vyšší právní sílu než „obyčejné” zákony. To je významné zejména z toho důvodu, že Listina základních práv a svobod stanovuje důležitá, přímo aplikovatelná základní práva mimo jiné i pro oblast zdravotnictví.

Z nich patrně nejpodstatnější je čl. 7 odst. 1, který upravuje nedotknutelnost tělesné a duševní integrity a s ní spojené výše uvedené pravidlo, že zdravotní služby lze poskytovat pouze se souhlasem pacienta. Dalším důležitým ustanovením je čl. 31, podle kterého občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Základní práva stanovená s právní silou ústavních zákonů mohou být zákonem omezena pouze v té míře, do jaké to jejich znění samo umožňuje.

Zákony, ústavní i „obyčejné”, mají přednost před podzákonnými právními předpisy veřejné moci (zejména nařízeními vlády a vyhláškami ministerstev).

Zcela zvláštní kategorií jsou pak nejrůznější metodické pokyny a stanoviska ministerstev, popřípadě odborných společností, které nemají znaky obecně závazného právního předpisu; jejich charakter je spíše doporučující a zásadně nemohou zužovat rozsah práv nebo rozšiřovat rozsah povinností stanovených Listinou či zákonem.

Poznámka:

V roce 2007 byly bouřlivě diskutovány situace, kdy rodička hodlá krátce po porodu opustit i s dítětem zdravotnické zařízení, kde porod proběhl, pokud šlo o bezproblémový porod a rodička ani dítě nejeví žádné zdravotní problémy. Rodičkám s novorozenci bylo v některých zdravotnických zařízeních v odchodu bráněno s poukazem na to, že podle metodického pokynu MZ může být novorozenec propuštěn do domácí péče nejdříve 72 hodin po porodu.

Takový výklad je však nesprávný, protože metodický pokyn nemůže zasahovat do rodičovských práv; má-li být novorozenec ponechán ve zdravotnickém zařízení proti vůli rodičů, musí být naplněn některý ze zákonem stanovených důvodů, například špatný zdravotní stav novorozence vyžadující neodkladné provedení zákroku.

Velký význam pro zdravotnické právo má oblast mezinárodních úmluv. Podle čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Tyto smlouvy jsou tedy přímo závazné, práva v nich stanovená zásadně platí i bez toho, že by k jejich provedení musel být vydán zvláštní zákon (pokud jsou jejich ustanovení formulována dostatečně konkrétně). Práva a povinnosti stanovené mezinárodní úmluvou mají aplikační přednost před pravidly stanovenými v „běžném” zákoně.

V souvislosti s členstvím České republiky v Evropské unii je třeba vzít na vědomí, že komunitární právo má aplikační přednost před právem národním a obsahuje důležitá pravidla pro oblast zdravotnictví. Podle čl. 168 Smlouvy o fungování Evropské unie je sice organizace systémů zdravotního zabezpečení ponechána v kompetenci jednotlivých členských států, avšak komunitární právo výrazným způsobem zasahuje do organizace zdravotnictví nepřímo.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) je zdravotní péče považována za „službu” ve smyslu práva volného pohybu služeb v rámci EU, což má velký význam pro poskytování péče zahraničním pacientům v ČR a českým pacientům v jiných členských státech. Evropská unie též stanoví důležitá pravidla pro uznávání kvalifikací v zahraničí, podmínky hospodářské soutěže, pracovní podmínky zaměstnanců, pravidla pro registraci léčiv a mnohé další oblasti.

Nástroji sekundárního unijního práva (primární tvoří zakládací smlouvy) jsou zejména nařízení a směrnice. Nařízení je přímo závazné a zakládá práva a povinnosti občanům v členských státech, zatímco směrnice je nástrojem harmonizačním, ukládá tedy státu, aby přijetím právních předpisů na národní úrovni naplnil cíle ve směrnici předvídané.

Směrnice přímo závazná není a občanům nemůže sama od sebe zakládat povinnosti, k tomu je nutný národní prováděcí předpis. Pokud však stát vůbec směrnici neprovede nebo tak učiní nedostatečně, odpovídá občanům za poškození jejich práv, ke kterému následkem toho došlo; v tomto případě, jde-li o ochranu práv občanů, směrnice nabývá přímého účinku.

Při práci s mezinárodními právními dokumenty je nutno posoudit, zda mají samy závazný charakter; mnohé mezinárodní dokumenty mají povahu pouhých doporučení či