dnes je 12.5.2021

Input:

Práva a povinnosti lékaře a pacienta

30.4.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

17
Práva a povinnosti lékaře a pacienta

JUDr. Magda Václavíková, Mgr. David Zahumenský, JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

I. Úvod

Lékaři, sestry, pacienti a jejich příbuzní jsou lidé jako všichni ostatní. Zdravotnické právo sice stanoví některá zvláštní oprávnění a zvláštní povinnosti, naprostá většina pravidel však platí stejně v běžném životě i v medicínském prostředí.

Vstupem do zařízení poskytovatele zdravotních služeb pacient neztrácí svá občanská práva (např. setkávat se s blízkými, užívat majetek, zachovávat obřady své víry), ale ani nepozbývá své povinnosti (např. chovat se v souladu s pravidly občanského soužití, respektovat práva druhých, neničit cizí majetek).

Hospitalizace na lůžkovém oddělení neznamená, že by se pacient stal osobou bezprávnou a poskytovatel zdravotních služeb komplexně řídil jeho život. Setkali jsme se stížnostmi na odebírání osobních věcí či doneseného jídla, na omezování používání mobilních telefonů, na omezení styku s příbuznými. Pacientovi však musí být umožněn v co nejširším rozsahu kontakt s osobami blízkými. Kupříkladu i návštěvní hodiny musí být stanoveny příslušným poskytovatelem zdravotních služeb tak, aby toto právo pacientů bylo co nejvíce respektováno. S ohledem na návštěvy je ovšem pacient také oprávněn sám rozhodovat, které návštěvy příjme, a toto jeho přání je třeba vždy respektovat. Zákon rovněž stanoví právo pacientů s omezenou svéprávností a nezletilých pacientů požadovat nepřipuštění přítomnosti osob, které nezletilého nebo omezeně svéprávného člověka v minulosti týraly, zneužívaly nebo zanedbávaly péči o něho.

Pokud tedy na základě výše uvedeného není omezení stanoveno v zákoně (např. omezení styku s blízkými v případě karanténního opatření) nebo není objektivně nezbytně nutné pro ochranu zdraví a práv spolupacientů (např. omezení příliš početných návštěv, odebrání předmětů zapáchajících, způsobujících hluk či potenciálně infikovaných), nemělo by do práv pacienta zasahovat. Dokonce ani skutečnost, že je pacient nuceně hospitalizován jako duševně chorý, jej nezbavuje jeho práv nad rámec nezbytně nutný pro léčebný proces nebo ochranu práv druhých.

Totéž ale platí i pro povinnosti. Pokud pacient zničí cenný kus nemocničního vybavení, nebezpečně vyhrožuje personálu, nebo dokonce napadne zdravotníka, páchá stejné trestné činy, jako kdyby tak jednal například v restauraci, v úřadě, v hromadném dopravním prostředku, na veřejném prostranství apod.

Lékaři někdy vnímají jako neetické vyvozovat právní odpovědnost proti pacientům, dokonce i když jsou sami oběťmi násilného trestného činu – podobně jako rodič na jednu stranu považuje za samozřejmé, že rozhoduje za malé dítě, zároveň však dítě obvykle nežene k soudu, když něco zničí. Tento přístup není z právního hlediska vhodný. Včasný postih protiprávního jednání má účinek nejen v konkrétním případě na konkrétního pachatele, ale působí též jako obecná prevence.

Druhou „samozřejmostí”, kterou je nutno úvodem zmínit, je pravidlo právních vztahů spočívající v tom, že zakotvení práva jednoho samo o sobě vytváří tomuto právu odpovídající povinnost druhého.

Poznámka:

Například právu osoby na ochranu proti mučení, nelidskému či ponižujícím zacházení odpovídá povinnost všech ostatních osob zdržet se mučení, nelidského či ponižujícího jednání. Právu občana na informace odpovídá povinnost dožádané veřejné instituce informace občanovi poskytnout.

Pokud zákon stanoví právo jedné strany právního vztahu (např. pacienta), nemusí již výslovně zakotvovat odpovídající povinnost druhé strany (např. zdravotníka), tu lze logicky dovodit již z faktu zakotvení onoho práva.

Zakotvení práva na volbu poskytovatele zdravotních služeb a zdravotnického zařízení v jeho rámci podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen ZoVZP), automaticky vytváří povinnost každého smluvního poskytovatele zdravotních služeb pacienta přijmout, nejde-li o výjimku v tomto ustanovení popsanou.

V politickém procesu přijímání zákonů je často zdůrazňováno uzákoňování nových práv (což je populární) před zakládáním nových povinností (což zpravidla není populární). Při tom se často zapomene na zmíněné pravidlo, že každé právo tvoří odpovídající povinnost. Není-li nebo nemůže-li být tato povinnost plněna, právo není respektováno – stává se mrtvou literou zákona. Populismus na straně zákonodárce tak nevede k posílení práv pacientů, ale k chaosu, korupci a nedostatku právní jistoty.

Zákonodárce zakotvil již schválením Úmluvy o lidských právech a biomedicíně velmi široké právo pacienta na poučení před každým zákrokem (viz předchozí kapitola), včetně úplného popisu rizik, alternativ, možnosti pokládat libovolné dotazy atd.

Tím implicitně uložil zdravotnickým pracovníkům povinnost před každým zákrokem s pacientem podrobně komunikovat, věnovat čas zodpovězení jeho dotazů a pečlivému zdokumentování celého procesu. Nezajistil však v potřebné míře, kdo tyto úkoly bude plnit a kdo mu to zaplatí – čas strávený komunikací s pacientem není zdaleka dostatečně zohledněn v úhradách za zdravotnické výkony.

Zákonodárce stanovil v § 28 ZZS, že „pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni”. Vytvořil tak právo každého pacienta na tento vysoký standard péče, a tím založil rovněž povinnost všech poskytovatelů zdravotních služeb tento standard zajistit. Nezajistil však, aby péče poskytovaná na základě tohoto vysokého standardu byla též plně uhrazena ze zdravotního pojištění ani dosud nevytvořil dostatečnou možnost, aby rozdíl v případě „hrazených” služeb zaplatil pacient ze svého, i když daný zákon uvádí, že „pacient má právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje” a „poskytovatel je povinen zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a umístit ho tak, aby byl seznam přístupný pacientům; to neplatí pro poskytovatele lékárenské péče”.

V ZZS je mezi právy pacienta zachováno právo na volbu poskytovatele zdravotních služeb. Mezi právy zdravotnického pracovníka však je nově výslovně uvedeno právo odmítnout pacienta z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. K právům poskytovatele pak náleží možnost ukončit péči pro nedodržování individuálního léčebného režimu, se kterým pacient vyslovil souhlas, či vnitřního řádu zařízení pacientem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem, přičemž tyto poměrně vágní okolnosti si posuzuje poskytovatel sám. Jen těžko lze usoudit, kteří pacienti se svého práva na volbu poskytovatele fakticky domohou a kteří ne.

V další části se budeme zabývat již jen těmi právy a povinnostmi, které se specificky týkají pacientů a zdravotníků, nikoliv právy a povinnostmi vztahujícími se na každého občana.

ZZS obecně stanoví v § 49, že zdravotničtí pracovníci jsou povinni poskytovat zdravotní služby, ke kterým získali odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, a to:

  • v rozsahu odpovídajícím jejich způsobilosti,

  • v rozsahu odpovídajícím zdravotnímu stavu pacienta,

  • na náležité odborné úrovni,

  • řídit se etickými principy.

Konkrétní práva a povinnosti pacientů (resp. pojištěnců) i lékařů (resp. poskytovatelů zdravotních služeb – dále jen „poskytovatel”) jsou bohužel ve zdravotnických předpisech upraveny značně roztříštěně:

  • Úmluva o lidských právech a biomedicíně,

  • zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování („ZZS”) (zejména výčet v § 28, ale také další ustanovení),

  • zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách („ZSZS”),

  • zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění („ZoVZP”),

  • etické kodexy komor,

  • předpisy o ochraně veřejného zdraví, klinickém výzkumu atd.

V následujícím katalogu práv a povinností se pokoušíme práva a povinnosti shrnout a zdůraznit ty nejdůležitější.

II. Práva a povinnosti ve vztahu lékaře a pacienta

Jak bylo řečeno, právo jednoho tvoří pár s povinností druhého, proto popisujeme vždy celý právní pár současně, nečleníme práva zdravotníků a práva pacientů do separátních katalogů. Mezi nejdůležitější dvojice „právo-povinnost” ve vztahu lékaře a pacienta tedy patří:

  • Poskytování péče lege artis. Povinnost poskytovatelů, resp. lékaře poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, právo pacienta na zdravotní služby na této úrovni. Pojem lege artis zákon nedefinuje, jde tedy o pojem teoretický, který se obvykle používá jako zkratka pro povinnost poskytovatele poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni obsaženou v § 45 zákona č. 372/2011 Sb. ZZS. Je třeba mít na paměti, že případná nedostatečnost úhrady ze zdravotního pojištění nezprošťuje lékaře odpovědnosti za poskytnutí substandardní péče. Mnozí lékaři jsou při své práci omezeni tím, že úhrada za daný výkon nebo celková úhrada poskytovateli zdravotních služeb jednoduše neposkytuje možnost léčit každého pacienta s využitím všech existujících metod, zejména diagnostických postupů a nejmodernějších léků. Vlivem špatné zdravotnické politiky nastává situace, kdy poskytovatelé na jedné straně čelí ekonomickému tlaku na úspory a na druhé straně odpovědnosti za újmu způsobenou případnou nedostatečnou léčbou. Úkolem profesních sdružení v čase reforem by mělo být vymanění zdravotníků z této dvojnásobně nepříznivé situace. Rozpor mezi prostředky zdravotního pojištění a možnostmi moderní medicíny by měl být řešen primárně ve vztahu mezi pojištěncem a zdravotní pojišťovnou.

  • Bezpečí a kvalita péče. Povinnost poskytovatele, resp. lékaře předcházet nedůvodným újmám na životě, zdraví a zejména nepříznivým událostem při poskytování péče, právo pacienta na bezpečnou a kvalitní péči. Ustanovení § 2900 NOZ stanoví obecnou povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě mj. na životě a zdraví. Zahraniční studie ukazují, že prostředí moderních nemocnic je poměrně velmi rizikové, hrozí např.: nebezpečí záměn pacientů, podání nesprávného léku, nosokomiálních nákaz atd. (Vhodnými postupy lze tato rizika do značné míry omezit).

K zavádění

Nahrávám...
Nahrávám...